Tak to jsem já, Zorro II., ve svém domově.
Bydlíme na samotě, uprostřed přírody plné dalších zvířátek. Rád se s nimi potkávám, chci si pořád hrát, jsem moc zvědavý a miluji pohyb. Svému člověku jsem skoro pořád v patách, protože nesmím u ničeho chybět :-). Nejraději s ním ovšem pobíhám po našich krásných českých horách nebo šplháme po skalních městech Českého ráje, kam to máme docela blízko.
Na těchto stránkách bychom rádi průběžně informovali nejen své přátele a známé, ale i milovníky psů ( a chodských psů zvlášť :-) ), o našem životě, o tom, co nás potrefilo, co se nám podařilo a co chystáme.
Doufáme, že je občas navštíví také ti, s kterými už nemáme příležitost se potkávat, abychom o sobě i nadále věděli ...
Rádi uvítáme i dosud neznámé zájemce a prostřednictvím knihy návštěv si s nimi vyměníme své dojmy a zkušenosti.
Historie chodského psa sahá do 13. století, kdy na Šumavě nejdůležitější cesty, vedoucí od Domažlic do Němec, střežili od nepaměti Chodové. Psi, kteří je vždy věrně doprovázeli, museli být tvrdí, houževnatí, vysoce odolní. Vzhledem k tehdejší době nebylo povinností těchto psů jen pomáhat střežit a bránit dříve bavorsko-české pohraničí, ale byli rovněž využíváni k pastevectví, museli být schopní ve stopování při nezbytném lovu zvěře.
Jistě i každý školák zná kresby Mikoláše Alše, které doplnily román Aloise Jiráska "Psohlavci". Zejména tolik známá kresba, symbolika, vystihující Choda střežícího pozorně okolí, který má na sobě dlouhý plášť, chodský širák, v rukou čakan a majestát a u nohou sedící soustředěný pes. Rovněž symbolika psa na znaku pohraniční stráže či znaku skautské lilie - zde všude je znázorněna hlava ovčáckého psa s krátkým vztyčeným uchem a delší srstí.
"Na hranicích v službách lidu, Chod svůj čakan hrdě nes,
v bouři, sněhu, větru, klidu, po boku mu chodský pes."
|
|
